Banát, země našich krajanů I. Jak vznikl nápad a začal náš výjezd
Přečtěte si první část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.
Na tuto cestu jsem se chystala v duchu tři roky. Viděla jsem v té době dokument o našich krajanech, kteří šli před téměř dvěma sty lety za prací do nejodlehlejšího koutu tehdejší monarchie. Měli se stát dřevorubci a měli dostat pole k obdělávání. Pocházeli z okolí Plzně, Žatce a z dalších míst v Čechách. Když se ale po dvouměsíčním strastiplném putování dostali až do Banátu, našli tam prales. Nezbývalo jim nic jiného, než ho zkultivovat a pole si vydobýt od divoké přírody.
Nyní žije v rumunském Banátu v šesti českých vesnicích asi 1.800 obyvatel, ale jejich počet rapidně klesá. Mladí odcházejí do Čech za prací, už se nechtějí jako rodiče a prarodiče plahočit s koňmi na strmých polích. Zaujala mě houževnatost zdejších lidí a okouzlilo mě také to, že naši krajané si i po tak dlouhé době udrželi svou identitu a českou řeč. Onen dokument, který mě před třemi lety oslovil, byl právě o tomto problému a také o větrných elektrárnách, které se začínaly stavět ve Svaté Heleně.
Loni jsme se domluvili, že s klubem Malá liška navštívíme tento kraj. Nakonec nás bylo jedenáct – Hynďa, Macek, Evka, Ivanka, Květoš, Míla, Boženka, Magiška, Robin, Jirka a Hanča. Věkové rozpětí od 34 let do 64 let. A protože nás bylo tolik, zajistili jsme si ubytování s polopenzí předem.
Odjížděli jsme 31. května vlakem z Olomouce do Brna a potom s Autodopravou Hrůza do Svaté Heleny. Boženka vyjížděla už z Prahy. Cesta je to dlouhá 1000 kilometrů přes maďarský Szeged a rumunský Temešvár do Svaté Heleny v Banátu.
Sobota 1.6.2013: První dojmy ze Svaté Heleny
Po dvanáctihodinové jízdě jsme polámaní vystoupili ve Sv. Heleně a šli se ubytovat k paní Ance Mockové, č. p. 70. Měla pro nás přichystaný oběd a my jsme ho s vděčností slupli. Posilněni jsme se vydali po vesnici a neomylně zašli do místního obchodu-hospody. A tam jsme poprvé uviděli malého podsaditého hnědého psa, který se choval praštěně. Za každým vozem utíkal, jako by mu chtěl prokousnout pneumatiku. Když vůz „vyhnal“ ze svého teritoria, spokojeně se vracel k nám. Byl pojmenován Žeryk. A pak jsme se pomalu loudali do našeho penzionu u Mocků a následovala skvělá a vydatná večeře.
Potom jsme se šli podívat na zkoušku unikátního mandolínového souboru v baptistickém kostele. Hraje tam i paní Mocková s manželem, její táta je farář a tchán ten soubor vede. Členové a členky mají mandolíny, akordeony, flétny a kytary. Na závěr nám zahráli naši hymnu a já jsem stěží přemáhala dojetí. Tak daleko od domova, v tak nezvyklé sestavě a v baptistickém kostele na Balkáně, bylo to neuvěřitelné.
Ve Sv. Heleně jsou dva kostely, jeden katolický a jeden baptistický. V neděli po mši jsou před oběma táčky – lidé si povídají, co se za ten týden událo, co je nového. Všichni jsou svátečně oblečení a nepracují. A tak to má být. Aspoň jeden den v týdnu mít klidný a zastavit se. Měli bychom se to taky naučit.
Těšte se na pokračování
Marcela Moser