Banát, země našich krajanů II. Jak jsme žasli u Dunaje, objevovali jeskyně a Štěpán ztratil bič

Přečtěte si druhou část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.

Neděle 2.6.2013 – Ze Svaté Heleny ke břehům Dunaje

Právě jsme se vrátili z celodenního pochodu kolem Sv. Heleny. Původní trasa Sv. Helena – Livadice – Muší díra – Rajka (Coronini – Sv. Ladislav) – Sv. Helena, byla absolvována pouze zčásti. Cesta měla být značená barevnými puntíky, ale zahlédli jsme pouze dva. Navíc stezka byla nesmírně příkrá a po vydatných deštích blátivá. Tak jsme pokračovali nad napajedlem na konci vesnice prudce vzhůru a vyhrabali jsme se na nejbližší kopec. Chtěli jsme pokračovat  k výrazné homoli Čoprtanu, ale i tuhle stezku jsme zavrhli. Ten název kopce nás pobavil tak, že jsem si chtěla pozměnit jméno na Marcela Čoprtan Moser. Ale v naší „civilizaci“ by to asi znělo podivně, tak budu tohle jméno používat pouze tajně. Bláta bylo na stezkách opravdu hodně. Zato sluníčko svítilo jak o život. Až k Dunaji nás doprovázel pes Žerýk, ale potom se ztratil.

Vyhlídka nad Dunajem byla velkolepá. Na protější srbské straně stojí ruiny pevnosti Golubac, kterou nechala postavit Marie Terezie. V těchto místech se Dunaj zužuje na pouhých 140 metrů a je prý hluboký až 70 metrů. Skály tam vypadaly jako z filmů o Vinetouovi. Jedna část výpravy byla již hluboko  pod námi, když jsem zvolala „Vinetoůůů“ a zdola se ozvalo „Rybanóóó“. No krása.

I pokračovali jsme dál silničkou vinoucí se podél Dunaje. Rostly tam moruše, které již byly zralé a mají zvláštní navinulou chuť. Vrhli jsme se na ně jako kobylky a zvláště Hanka si na nich dlouho pochutnávala.

Naše jedenáctka se těšila do rumunského městečka Coronini na kávičku a na pivo. Velké bylo naše zklamání, že v tomto zbohatlickém městečku nebyla jediná hospůdka, kam bychom mohli zajít. Tak jsme seděli ve stínu velkého ořechu a nechtělo se nám ani vstávat, ani přemýšlet. Vychutnávali jsme si tu chvíli, kdy jsme nemuseli reagovat na žádné podněty – chvíli zklidnění. Ale pak jsme se vydali prudce vzhůru zpět do Sv. Heleny – cestou necestou. Za námi stádo oveček a na silnici se proháněl místní Romeo na čtyřkolce. Naše formace se roztáhla až na délku asi 500 m.

Celý den na nás pálilo sluníčko, což byla výrazná změna oproti včerejšku. Následovala vynikající  večeře. Napřed silná slepičí polévka, následovalo pečené selátko s opečenými bramborami, Hynkovi chutnala neméně dobrá sekaná. Kynuté buchty s třešněmi neměly chybu. Magiška si myslela, že turistikou zhubne nejméně 4 kila, ale mám dojem, že s takovou vynikající a vydatnou stravou nemá šanci. My ostatní ovšem taky ne.

Baptistický kostel s místní mandolínovou kapelou byl obohacující tečkou za tímto dnem. Pan farář promlouval prostými slovy a všichni vespolek poslouchali. Před kostelem jsme si povídali s naší paní domácí, Ankou Mockovou. Představila mi svou rodinu. Pochází ze sedmi dětí. Ve Sv. Heleně žijí čtyři, ostatní jsou v Čechách. Dlouhou chvíli jsme se všichni věnovali táčkám – společnému povídání. Naši krajané jsou usměvaví a velmi příjemní.

Žerýk se dosud nenašel, zdalipak našel cestu domů, do Sv. Heleny?

Pondělí 3.6.2013 – Ze Svaté Heleny ke Kulhavé skále a jeskyni Vranovec

Dnes jsme se vydali po vydatné snídani na Kulhavou skálu a k jeskyni Vranovec. Bylo podmračeno a mlha zakryla vršky všech větrných elektráren – větrníků. Je jich tady dvacet jedna. Při jejich stavbě byla vesnice názorově rozdělená. Venca Mocek, náš domácí, doufal, že při jejich stavbě dostane práci. Vykládal, že jim povolení stavby i samotná stavby pomohla s osvětlením vesnice. Prý ani ve velkých městech veřejné osvětlení nefunguje. Navíc se po nových cestách domácí dostanou ke svým polím. My zvnějšku nemůžeme hodnotit přínos stavby. Je ale fakt, že větrníky opravdu hyzdí malebnou krajinu. Navíc jejich počet na relativně malé ploše je diskutabilní. Každý větrník je vysoký 100 metrů a jeho lopatky jsou dlouhé 50 metrů. A jejich „šhuuh, šhuuh, šhuuh“ je slyšet zdaleka.

Cesta na Kulhavou skálu byla popsána jako mírně náročná. Opak byl pravdou. Sestup k říčce Alibegu byl možná dobrý pro kozy a jejich kopýtka. Tak byl prudký. Se smíchem ho zdolali všichni. Šli jsme dál podél říčky k jeskyni Vranovec. Vstup byl blátivý a v jeskyni to bylo ještě horší. Přesto se našli tři odvážlivci – Hynek, Robin a Květoš – kteří do ní po příkré, skoro kolmé stěně vylezli. Vyprávěli, že pokračování  bylo taky náročné. Kluzký, mokrý terén, na hlavách měli pouze čelovky, takže viděli vždy jen výsek jeskyně. Uvnitř se domluvili, že se na chvíli zastaví a zhasnou baterky. To také udělali a popisovali pocity z naprosté tmy a ticha a taky ztrátu orientace. Bylo to tajemné.

Pak jsme se vrátili a šli kolem Kulhavé skály. Ta vypadala jako menší Pravčická brána. Byla ale schována v hustém lese.

To, co jsme sešupem slezli, museli jsme zase vylézt. Potom v mlze přes louky kolem Mockových telat. A dále po zpevněné cestě od stavby větrníků. U cesty stál prostý křížek se zvadlými květy. Hanka natrhala čerstvé luční kvítí a s ostatními obnovila výzdobu. Květoš se mezitím kochal voňavou loukou.

Po obědě, který sestával ze včerejší polévky s nočky, sekané, brambor, vaječných topinek, kávy a buchet jsme měli jen půlhodinku do dalšího programu. Tím byla projížďka se Štěpánem Salabou a jeho koňským povozem kolem Sv. Heleny. Jeli jsme s koňmi Vilmou a Girem, které koupil Štěpán nedávno od Cikánů. Tahle cesta se stane legendární, protože tolik strachu a smíchu jsme ještě nezažili!! A těch lidových písní, co jsme si na voze zazpívali! Cesta vedla po zpevněné cestě, ale taky úvozy, kdy levá i pravá strana osádky vozu vyrovnávala rovnováhu, docela tak jako u sajdkár. V některých chvílích jsme jeli i po podobném terénu.

V jednu chvíli Štěpán ztratil bič, předal otěže Jirkovi a opustiv s kopce vůz i posádku, vrátil se pro něj. Jirka zoufale vykřikl: „Jak se to řídí??“ Povoz neměl volant, o rychlostech nemluvě. Ovšem do přiběhnutí kočího to zvládl bravurně. A my jsme uprostřed této šílené situace dostali sborově záchvat smíchu. Ten až do konce jízdy propukal neustále. Jeli jsme celé čtyři hodiny a tento strohý popis nedokáže vystihnout náladu a soudržnost mezi námi. A také úžas z té krásné krajiny, kterou jsme takhle nevšedně poznávali.

Přišli jsme rozesmátí a plni dojmů k večeři. Paní Anička nám nachystala neskutečně dobrou večeři – fazolovou polévku, brambory a vepřové maso s lahůdkovou šťávou. A nakonec – vrchol všeho – lívance se zakysanou smetanou, jahodovou šlehačkou a domácím tvarohem. Harmonie chuti a kalorická bomba. Ale nikdo na to nedbal a chuťové buňky si lebedily.

A to měl být dnes nenáročný den.

Těšte se na další pokračování

Marcela Moser