Liška obecná – skrytě žijící lovec

10.02.2013 14:26

Liška obecná (Vulpes vulpes) je naší nejběžnější divoce žijící psovitou šelmou vyznačující se vysokou mírou inteligence. Vždyť kdo by neznal nějakou tu bajku či pohádku, ve které vystupuje jako symbol moudrosti lstivá „kmotra“ liška. Přestože jsou stavy tohoto našeho predátora dlouhodobě vysoké, existuje jen malé procento běžných návštěvníků lesa, kteří jej mohli za svého života spatřit. Málokteré zvíře totiž myslí tolik na svou bezpečnost. Obezřetnost při každém svém pohybu a důmyslné využívání okolního terénu dělá z lišek takřka neviditelné lovce.

Liška je díky své vysoké míře přizpůsobivosti rozšířena nejen v celé Evropě, ale i na většině palearktické oblasti. V průběhu 19. století byla zavlečena také do Austrálie, kde působí nemalé problémy jako extrémně nebezpečný invazivní druh. V naší členité krajině prakticky neexistuje místo, kde bychom se nemohli s tímto obratným lovcem setkat.

Díky vyšší potřebě krytu dávají lišky přednost hustým lesním porostům. Spokojí se však i s úkryty v podobě křovinatých roklí, remízků a rákosem porostlých břehů velkých rybníků.

Lišky se také s velkou oblibou zdržují v blízkosti stohů. Ty jim jednak poskytují vhodný úkryt před nepřízní počasí a současně dostatek potravy v podobě hrabošů. Zejména během posledních desetiletí liška stále více proniká i do blízkosti lidských sídlišť. Jejím útočištěm se tak stávají parky, sídliště a vilové čtvrti. Častým terčem liščích loveckých výprav jsou také příměstské skládky, a to díky snadné dostupnosti potravy ve formě odpadků.

Délka těla lišek dosahuje až 90 cm. Zejména v zimním období působí impozantním dojmem huňatý, asi půl metru dlouhý ocas. Jeho špička je charakteristicky bílá, v myslivosti označovaná jako květ. Kohoutková výška lišek se pohybuje okolo 40 cm a jejich hmotnost se udává v rozmezí 8–13 kg. Charakteristickým znakem lišek je povětšinou rezavé zbarvení srsti. Pouze spodní část těla a již výše zmiňovaný konec ocasu zůstávají bílé. Černě jsou obvykle zbarveny pouze tlapky a zadní strany uší. Ve výjimečných případech lze v přírodě pozorovat i tmavěji vyvedené jedince (tzv. uhlířky) s šedým až černým břichem.

Díky podobnosti tělesné konstrukce lze lišku zaměnit snad jen se šakalem obecným (Canis aureus), který v současnosti od jihu stále více proniká na naše území. Jako základní rozeznávací znak u šakala pak mohou posloužit jeho výrazně delší nohy.

Pokračování: http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/liska-obecna-skryte-zijici-lovec

Zdroj: ekolist.cz