Už podruhé jsme se přesvědčili, že Praha umí být hodně zelená

V Praze byl na návštěvě takřka každý a její hlavní památky známe všichni nazpaměť. Přitom málokdo z turistů nahlédne během svého pobytu pod obal, který se mu nabízí, a příště absolvuje zase jen ten povinný Hrad, Karlův most, Václavák, Staromák (možná ještě i jiný -mák) a třeba Petřín. Není to případ jen Prahy, ale snad každé metropole na světě. Proto je vítaným osvěžením, když vám někdo hlavní město ukáže z jiné stránky, která stojí za to. Takové osvěžení už podruhé zažila dvacítka účastníků našeho výjezdu "Za přírodou do metropole", který navazoval na předloňskou pozitivní zkušenost. Ta letošní se konala od čtvrtka do neděle 7. - 10. června.

Během těchto tří dní a nutného času na cestu k tomu jsme stihli objevit další zajímavá zákoutí Prahy a jejího těsného okolí. Čtvrteční večer patřil poznávání nočních exteriérů a interiérů Karlína, kde jsme - nedaleko stanice metra Florenc - byli i ubytovaní. V pátek ráno jsme vyrazili na Zbraslav, odkud jsme po prohlídce areálu zámku, přestavěného z bývalého slavného kláštera, pokračovali na kopec Závist. Zde se, nad údolím, kterým tekla Berounka, rozprostíralo v době bronzové největší keltské oppidum v Českých zemích. Nyní jsou tam po něm samozřejmě jen sporé stopy, ale jeho velikost naznačená v krajině vás ohromí i tak. Dál nás cesta zavedla do Dolních Břežan, kde jsme navštívili Olivův pivovar a někteří z nás se i stihli vykoupat v rybníku Pazderák za vsí. Večer nás pak zastihl na Žižkově ve výborném steakovém baru. Nebyl nikdo, kdo by si nepochutnal, spíš byl problém dopravit přejezená těla zpátky do hostelu.

V sobotu bylo v plánu strávit nejprve půlden komentovanou prohlídkou Žižkova. Přejeli jsme tedy na "Jiřák", neboli náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se k nám připojil Mirek z pražských Přátel přírody. Trasou přes známý vysílač, neznámý židovský a více známý Olšanský hřbitov jsme se z ulic plných secesních činžovních domů a paláců přesunuli do panelové části Žižkova, která vznikala od 70. let 20. století demolicí právě těch starších budov. Demolici měla podlehnout celá čtvrť, stroje zastavily až události podzimu 1989 a je to pro zachování rázu Žižkova určitě dobře. Kvůli vedru, které bylo už v poledne docela nepříjemné, jsme utnuli vycházku, posilnili se v zahradní restauraci a odjeli se ochladit do Dalejského údolí. Turistická značka k němu vedla z Řeporyjí, kam jsme přijeli městským autobusem, a pokračovala po dně Dalejského údolí, které je zároveň dnem pravěkého moře. Své četné nálezy odsud nosil Joachim Barrande, Jaroslav Foglar se svými skauty sem chodil na půldenní výpravy do Červeného dolíku a lidé mají toto místo plné přírody nadosah MHD v oblibě i dnes. Hrozící bouřka nás ale přiměla změnit plán a v půli trasy odbočit ven z údolí do hostince U Černého kohouta v Klukovicích. Zde jsme z kryté terasy na skále sledovali první přívalový déšť a před pokračující bouřkou se schovali dovnitř, abychom následujících několik hodin neplánovaně strávili při tanci s folkrockovou kapelou.

Soboty ale ještě neměl být konec. Někdy kolem 10. hodiny večerní jsme přejeli z Klukovic do centra města a rozprchli se na Muzejní noc. Ráno jsme se pak vzájemně chlubili, kdo s kým kde byl a co tam viděl - a nebylo toho málo.

Neděle vůbec nepatřila jen odjezdu. Využili jsme celé dopoledne a ještě kousek k návštěvě Stromovky v katastru Holešovic. Bývalá Královská obora založená už ve středověku je nyní přetvořena v anglický park, kde jsou vzrostlé stromy protkány sítí stezek, vodních kanálů, luk a rybníků. Je zde i renesanční místodržitelský letohrádek a zahradní restaurace. A hlavně potřebný stín, takže se tu velmi dobře trávil další horký den. Před odjezdem jsme ještě zajeli tramvají a metrem na Václavské náměstí, dali si rozchod a někteří v jeho rámci kávu v klimatizované kavárně. Po vyfocení kavárenské skupinky pod koněm jsme odkráčeli Jindřišskou ulicí na hlavní nádraží a za chvíli nám jel vlak, který nás v pořádku a včas dopravil do Olomouce.

Myslím, že dobré tradice se mají pěstovat, a z našich výjezdů za zelenou Prahou už se taková tradice asi stala. Účastníci hned na konci akce hlasitě požadovali opakování, a tak si myslím, že opět napřesrok bychom mohli vyjet za přírodou do metropole. Už potřetí. Praha totiž té přírody nabízí nepřeberně, stačí jen opustit tradiční turistické lokality. A to my dobře umíme.

Hynek Pečinka, spokojený vedoucí akce

Výběr z fotek několika autorů je zde