Banát, země našich krajanů III. Jak jsme šli dál do kopců a proč v Gerníku nejsou kozy

Přečtěte si třetí část cestovního deníku, do kterého po celou dobu našeho banátského putování po českých vesnicích v jihozápadním Rumunsku pilně zapisovala Marcela Moser.

Úterý 4.6.2013 - Přecházíme ze Svaté Heleny do Gerníku

Po další skvělé snídani u Aničky Mockové jsme se vydali pěšky do Gerníku. Je to jen 14,5 km, ale jak už víme, s mnoha výšlapy a klesáními. Batohy nám odvezla Anka (autem je to 50 kilometrů), a tak jsme měli jen lehké baťůžky. Po cestě se k nám přidal praštěný Žerýk. Jak jsme byli rádi, že se mu nic nestalo a proto jsme mu do konce našeho pobytu dávali vybrané lahůdky. On se nás taky celou dobu držel jako klíště a odbíhal pouze na dohled.

Nechali jsme za zády Svatou Helenu a opustili výhledy na 21 větrníků. Konečně opravdový Banát, úžasné pohledy do kraje, zpěv skřivánků a kukání vzdálené kukačky. Lidé pracovali na polích i ve velké vzdálenosti od vesnic. Cesta nám trvala šest hodin a na konci, kde se změnila v kamenité koryto, prosvítaly střechy prvních domů v Gerníku.

Gerník (rumunsky pšenice) je správní obec i pro několik rumunských vesnic. Má svou školu, obecní úřad i policii. Dnes zde žije pouze 500 obyvatel, v roce 1934 jich bylo 1400.

Po počátečních drobných zmatcích jsme se ubytovali v domku, který patří rodině Boudových. Ubytování bylo o hodně skromnější než ve Svaté Heleně. Je pořád zamračeno a jemně mrholí tak jako celou dnešní cestu. Domek je tedy provlhlý, ale kamna zde jsou. Takže všech jedenáct účastníků expedice pobíhá po domku a snaží se zapálit třísky a uvařit čaj. Evka vymetla kamna, Hanka sehnala od sousedů sekyru, Hynek foukal střídavě s Magiškou do vlhkých třísek. Už se topí, Květoš seká dřevo a my sedíme v zatím provlhlé a studené kuchyňce. Je zde jen malá koupelna s jedním WC, umývadlem a sprchou. Připadáme si jako trampové a v družné zábavě popíjíme horký čaj z nasbíraného vřesu a mnozí i něco na zahřátí.

Na jídlo chodíme k paní Marušce Boudové a večeře nás nezklamala. Její manžel, pan řídící Bouda na přivítanou všem nalil cujku – místní pálenku. Oba manželé byli velice příjemní a vyprávěli, jak chovají včely (mají 90 včelstev), kolik žáků je ve škole (15) a že by hned šli za prací jinam (do Čech). Je tady mnohem drsnější podnebí, než ve Svaté Heleně. – jsme blíže ke Karpatům a výš o 350 m n. m.

Prošli jsme obcí, která je typově jiná než Svatá Helena. Domy mají jiné ornamenty a zajímavé komíny. Také vrata do usedlostí jsou jiná a mají ozdobné stříšky. Místní jsou uzavřenější a nedávají se s námi tak spontánně do řeči. Asi nejsou zvyklí si jen tak povídat.

A ještě k dnešnímu večeru. V domku už bylo příjemněji, tak jsme si posedali na židle a na postele, donesli stůl, zobali dobroty a Hynek hrál písně Jarka Nohavici, Hanka zpívala a Magiška s Evkou přibroukávaly. Ostatní v pololehu poslouchali a já jsem v domácí atmosféře dočista usnula. 

Středa 5.6.2013 – Objevujeme nadzemí i podzemí Gerníku

Ráno jsme s úsměvem vstávali, hoši mají malý pokojík v podkroví. Magiška byla legrační pod obrovskou duchnou. Nějak jsme postupně prodělali hygienu a šli na snídani. Dnes nás čeká klidový den, budeme jen v okolí Gerníku.

Zašli jsme k jeskyni Filipova díra, která je přímo v Gerníku. Ale už výstup k jeskyni byl dost dramatický – po kluzkých kamenech příkrou stezkou vzhůru. Boženka s Hankou zůstaly dole, nechtěly riskovat úraz. Do jeskyně jsme vlezli s Květošem, Robertem, Hynkem, Jirkou a Mílou. Připadala jsem si jako "speleolog" - a to jsme byli pouze na začátku jeskyně. Přesto to byl pro mě neskutečný zážitek.

Po drobném obědě v "naší" chaloupce jsme pokračovali do rumunské vesnice Padina Matei. A tam byl opravdový Balkán – viděli jsme neskutečně chudobné domečky, ale také přepychový dům s balustrádami a před ním velké hnojiště. Garáž, ke které vedou schody, a také půlmetrovou zídku před vchodem do domu. Spousta dětí, žádná hospůdka ani obchod. Hlavní cesta blátivá a plná močůvky, zaprášené moderní auto v průjezdu jednoho z domků. Evka se pokoušela mluvit s dětmi u kostela, ale pro nás je rumunština naprosto cizí jazyk. Tak jsme jim alespoň zamávali.

Prošli jsme celou vesnicí a po "hlavní" jsme se vraceli do Gerníku. Silnice byla široká štěrková cesta s malými ostrůvky asfaltu. Je to jediná možná cesta k civilizaci. Nad Gerníkem jsem šla chvíli sama po spasených paloucích, rostly tam rozložité duby. Cvrčci uspořádali koncert a já jsem měla chuť lehnout si jen tak pod strom a poslouchat. Taková posvátná a požehnaná chvíle.

Po dni plném chůze z kopce do údolí, přes bahnité kluzké ovčí stezky, stoupání do prudkých úvozů a povídání jsme si plně zasloužili večeři u Boudů. Ale ještě nás čekala spousta vyřizování. Strýc od paní Boudové, pan Beránek, nám slíbil na zítra odvoz tam i zpět do Rovenska. Pojedeme na jeho žebřiňáku, ale vždycky jenom 5 - 6 lidí na voze, ostatní půjdou pěšky. Pak se vystřídáme, jinak bychom uštvali koně. A ty pan Beránek potřebuje na obdělávání svých polí.

U sousedky pana Beránka jsme si s Hynkem koupili doma vyrobené papuče. V Gerníku s takovým chodí místní na pole, tak jsou pevné. A když jsou špinavé, tak je jednoduše vyperou. Já mám červené s bílými puntíky, jsou krásné a bude to milá vzpomínka. Ostatní domluvili v místní pekárně na pátek k obědu sumce.

Hanka se ptala také, zda si můžou koupit kozí sýr. Pekař odpověděl, že už tu žádné kozy nemají. Jak je to možné, když je tady tolik pastvin? Odpověď zněla: "Staří už nemůžou pást a mladým se nechce."

Těšte se na další pokračování, ta předchozí a také fotky najdete zde

Marcela Moser