Znovunabytí smyslů je znovuobjevením Země

Na podzim roku 1985 se předměstím Long Islandu, kde jsem tenkrát za svých studentských let žil, prohnala silná vichřice. Po několik následujících dní zůstala většina obyvatel bez elektřiny; elektrické vedení bylo strženo, telefonní linky přerušeny a silnice zataraseny vyvrácenými stromy. Lidé museli chodit pěšky do práce i do všech obchodů, které byly stále otevřené. Začali jsme jeden druhého „osobně“ potkávat na ulici, místo po telefonu. Za nepřítomnosti automobilů a jejich hlučných motorů začaly být rytmy cvrčků i ptačí zpěv jasně slyšitelné. Hejna ptáků se vydávala přezimovat na jih a mnozí z nás objevovali, jak se s novou, dětskou zvědavostí nelíčeně zaposlouchávají do písní, které zaznívaly z dosud stojících stromů a z okolních polí. A v noci bylo nebe hustě poseto hvězdami! Mnohé děti, jejichž oči už nebyly oslepeny září domovních a pouličních lamp, uviděly vůbec poprvé Mléčnou dráhu a nestačily žasnout. Během těch několika dní a nocí se naše město proměnilo ve společenství, vědomé si svého místa ve všezahrnujícím kosmu. Dokonce i naše nosy se začaly, zdá se, probouzet, svěží vůně od oceánu byly jaksi živější a slanější. Zhroucení našich technologií si vynutilo návrat k našim smyslům, a tudíž k přirozené krajině, do níž jsou tyto smysly tak hluboce zapuštěny. Náhle jsme zjistili, že obýváme smyslový svět, který tu na nás – na samém okraji našeho vědomí – po léta čekal, to důvěrně známé území naplněné zpěvem ptáků, slanou vodní tříští a světlem hvězd.

Jakmile se znovu sblížíme se svými dýchajícími těly, pak se i vnímaný svět sám začne posouvat a proměňovat. Když začneme vědomě navštěvovat tu bezeslovnou dimenzi svých smyslových participací, určité fenomény, které dosud setrvačně ovládaly naši pozornost, začínají pro nás ztrácet svou charakteristickou přitažlivost a ustupovat do pozadí, zatímco dosud nepovšimnutá či přehlížená jsoucna začínají vystupovat z periferie do popředí a přitahovat naši pozornost. Bezpočet lidských výtvorů, s nimiž máme běžně co do činění – asfaltové silnice, ohrady, telefonní dráty, budovy, žárovky, kuličková pera, automobily, dopravní značky, plastové kontejnery, noviny, rádia, televizní obrazovky – ty všechny teď začínají projevovat jakýsi obecný styl, a tím ztrácet něco ze své osobitosti; zatímco organické bytosti – vrány, veverky, stromy a divoké trávy kolem našeho domu, bzučící hmyz, koryta potoků, oblaka a déšť – projevují novou vitalitu a každá z nich vábí naše dýchající tělo do jedinečného tance. Dokonce i kameny a skály se zdají promlouvat svými tajuplnými jazyky pohybů a stínů a vybízejí naše tělo i jeho kosti k tiché komunikaci. V kontaktu s přirozenými formami země se naše smysly pomalu nabíjejí energií a probouzejí a znovu a znovu se vzájemně spojují v ustavičně se proměňujících vzorech.

Pokračování eseje amerického ekofilosofa Davida Abrama najdete na stránkách Ekolist.cz